Javorová skála OK/JC-063 - Nostalgické vzpomínání

Po nějaké době mě práce přivedla na hranici Středočeského a Jihočeského kraje, tak jsem neodolal a rozhodl se navštívit Javorovou skálu JC-063. Počasí sice nebylo na výlety nejlepší, foukal nepříjemný studený vítr a celý den se honily přeháňky. Na kopec jsem se dostal bez problémů. Když pominu, že po instalaci antény se vedle mě usadili dřevorubci a řezali tam nějaké klády, tak i aktivace proběhla hladce. Udělal jsem 35 QSO na 7 MHz, tak jsem uznal, že si tatranku zasloužím. Když se navíc protrhaly mraky začalo svítit sluníčko,  usadil jsem se na pařez po těle rozlil příjemný pocit uvolnění a já nostalgicky zavzpomínal na svou 1. aktivaci. Tenhle kopec má pro mě velký význam. Zde jsem totiž nastartoval svoji SOTA kariéru

Jak to tedy vlastně začalo? Když mě Karel OK1HCG řekl, že se OK asociace připojila k SOTĚ, začal jsem přemýšlet, jak se do projektu zapojit. Doma jsem vlastně nic vhodného neměl. Vzhledem k tomu, že moje aktivity se z valné části odehrávají na KV provozem CW, úplně jsem zavrhl VKV výbavu. Na druhé straně jsem chtěl aby SOTA výbava byla použitelná obecně pro cestování, dovolenou a podobně. Pročetl jsem spoustu WEBů, poklábosil s kamarády, Vítek OK5MM byl dokonce tak hodný, že mě zapůjčil FT817, protože to byl jeden z horkých favoritů. Nakonec jsem se rozhodl pro FT857, cestovní tuner MFJ 902H, pastička Palm Radio, Laminátový teleskop 12.5 m od OK5IM a drátové antény upravené pro instalaci na teleskop. Celkem si dokáži představit Milana OK1IF, jak se shovívavě usmívá, když vidí kolik "zbytečností" je člověk schopen vynést na kopec aby udělal řádově stejný počet QSO jako on se svojí ATS a pádlovkou 2 m nad zemí.

Ale zpět k Javorové skále. Na začátku března 2008 jsem měl konečně výbavu v kupě. O víkendu jsem trénoval na zahradě stavbu stožáru, instalaci antén a dolaďoval poslední detaily. Doma jsem mezi tím pilně poslouchal na SOTA kmitočtech a tiše záviděl aktivátorům že jsou QRV a nemohl jsem se dočkat své 1. SOTY. Jen počasí nepřálo. V Čechách řádila vichřice Emma, která si vyžádala několik životů, tak jsem doma ani nemohl řící, že se chystám na kopec. Kdyby to ženské věděly, (manželka a dcera), byly by schopny mě propíchat gumy u auta, abych neblbnul. Když mě potom zavolali na servis na ČOV Votice, bylo rozhodnuto. JC-063 se mě jevila, jako dostatečně důstojný kopec pro 1. aktivaci.

S prací jsem byl do oběda hotov, takže jsem mohl vyrazit směr Sušetice. S počasím to nebyla žádná sláva. Stále foukal silný vítr, každou chvíli se zatáhlo a přehnala se přeháňka. Bylo jasné, že to nebude žádná selanka a že se budu muset popřádně vycajchnovat abych neodkráčel s dlouhým nosem. Vyrazil jsem po žluté turistické značce na vrchol. Ze začátku to bylo dobré, čím jsem stoupal výš, tím silnější byl vítr. Když jsem se dostal do lesa, jen jsem nevěřícně zíral, jak to tu vichřice zpustošila. Všude bylo plno vyvrácených stromů, cesta byla na mnoha místech zatarasena. Někde byla vylámána celá paseka lesa, zbylo tam pouze několik mladých stromů. Vítr v lese vydával neuvěřitelně hrůzostrašné zvuky, neustále se ozývalo lámání a praskání. Poslední část cesty vedla lesem. Za tu bych si myslím zasloužil bobříka odvahy, podle moudrých zavřít do blázince. Sice jsem se rozhlížel, kudy projít, stromy, o kterých jsem se domníval, že nevydrží jsem obcházel velikým obloukem. No jo, zkuste ale najít v lese průchod bez stromů. Nemluvě o tom, že ať jsem se dal jakýmkoli směrem, vždy tam ležel nějaký padlý strom, který jsem musel s vynaložením sil přelézat.

Vrchol na dohled

Když jsem konečně dorazil na vrchol, který je holý, naivně jsem si myslel, že mám vyhráno. To jen to té doby, než jsem na druhé straně louky viděl nějaké břízy nebo olše, jejichž koruna byla ohnutá vodorovně. Asi nějaká zvláštní odrůda Hi. Po pár metrech bylo vše jasné. Závan větru mě udeřil takovou silou, že jsem se sotva uržel na nohou. Dole v údolí si lidé mysleli, že vichřice už skončila. Myslím že tady na vrcholu měl vítr stále rychlost 60 - 80 km/h. Horko těžko jsem se doplahočil na vrchol, k hraně lesa, kde se mě zdálo, že tolik nefouká.

Doma jsem si připravil drátovou anténu GP se čtyřmi protiváhami laděnou na 7 MHz. Na kotvení  3 padákové šňůry. Znalci se teď jistě smějí, až se popadají za břicho. To je ta nejnemožnější kombinace i pro bezvětří. Ani nepočítám, kolikrát stožár padnul. Ono by asi nebylo problém jej vztyčit ve dvou. V jednom je to nadlidský výkon. Vždy jsem musel počkat až vítr poleví povolit kotvy a vytáhnout o jedno patro výše. Světe div se po cca 30 minutovém úsilí se to podařilo. Stožár byl vysunut do 10 m výšky a zakotven ve 2/3 výšky. Jen jsem nevěřícně zíral, co s ním vítr vyváděl. Takovou lambádu jsem ještě neviděl. Byl jsem stoprocentně přesvědčen, že nemůže vydržet ani 5 minut. Naštěstí jsem se spletl. To byla jedna z mála věcí, která neselhala. Když byl intalován hlavní zářič, zkusil jsem položit po zemi protiváhy. Napohled jednoduché. Sice jsem položil 4 paprsky rovnoměrně po 90 stupních. Jenže než jsem práci dokončil byly všechny vzorně nataženy po větru. Naštěsti jsem si mohl vypomoci kameny a protiváhu rovněž ukotvit. 

Konečně nastal dlouho očekávaný okamžik a mohl jsem připojit anténu k rádiu. Když se ze sluchátek ozval šum, byl jsem štěstím téměř bez sebe. Nadšení ale rychle opadlo, když jsem zkoušel anténu naladit. Prolédl jsem celou VF cestu a příčina byla záhy objevena. Jediný letovaný spoj na SO239 nevydržel nápory větru a povolil. Musím řící, že se o mě chvíli pokoušely mdloby. Po šílené cestě lesem na kopec, vztyčení stožáru odejít s dlouhým nosem. Když jsem se probral z mrákot, vysypal jsem svoji radiovou KPZ (krabička poslední záchrany) a hledal, čím by se to nechalo opravit. Myslím, že tentokrát při mě stál asi radiový pánbůh. Našel jsem tam i kus čokolády. Můj švýcarský nožík měl dokonce i šroubovák, kterým bylo možno svorku utáhnout, takže nic nebránilo pokusu č. 2. 

Změna byla patrná okamžitě. Ze sluchátek se linul nádherný VF šum a anténa ladila. Nedočkavě jsem naladil 7.032 a dal výzvu. Ani jsem nestačil dokončit 1. spojení a z jihu se přihnal černý mrak. Během chvilky se setmělo a spustila se hustá chumelenice. Vše bylo mokré, ani jsem to nestihl dát do igelitu. Po všem úsilí se mě nechtělo to vzdát. Byl jsem promočený, promrzlý ale stále ještě odhodlaný kopec aktivovat. Po 10 minutách byl mrak pryč a kolem 5 cm čersvého sněhu. S obavami jsem vybalil rádio. Vypadalo to, že ve zdraví vše přežilo. To se ovšem nadalo říci o deníku. Ten byl mokrý dříve, než jsem jej stihl zabalit. Doma když jsem jej přepisoval do počítače, jsem si připadal jako Schlieman, když luštil klínové písmo. Udělal jsem další 4 spojení a PSV opět vylítlo nahoru. Když jsem ze sněhu vyhrabal patu stožáru. příčina byla zřejmá okamžitě. Tentokrát nevydržela lisovaná spojka. kterou byly připojeny protiváhy. To už jsem neměl sílu opravovat a rozhodl se expedici ukončit.

Začínám balit a v tom se stal zázrak. Vítr polevil a mezi mraky se objevil otvor, kterým proniklo slunce. Nejsem sice věřící člověk ale v tu chvíli jsem měl pocit, že cosi mimozemského mě chce něco sdělit. Ve své nadutosti jsem se samozřejmně domníval, že jsem udělal jakousi pomyslnou zkoušku a jsem přijat do obce aktivátorů Hi.

Cestou domů jsem oplýval eufórií a ta neopadla ani, když jsem analyzoval výsledky a zjistil, že vlastně vše, co jsem udělal vlastními silami selhalo. Vydrželo pouze tovární rádio FT857, stožár a pastička. Doma jsem na základě zkušenosti z Javorové Skály upravil výstroj a další aktivace už proběhly bez problémů.